CPro stavební výrobní systém má pojem kompatibility mimořádný význam. Jde především o kompatibilitu s výrobním prostorem. Schéma na obr. 1.3 zachycuje výrobní systém, který označujeme jako "tovární výrobu". Tento typ výroby je charakteristický tím, že pro procesor, operand a odpovídající transformaci jsou vytvořeny plně kompatibilní výrobní prostory. Procesory zůstávají stále na svém místě ve výrobních prostorech a produkty transformace výrobní prostor opouštějí, aby podstoupily další transformaci v jiném výrobním prostoru. Tím se vstupní hodnota (vlastnosti) prvků systému a relace mezi nimi se během výroby nemění. Strojírenská a tovární výroba, která se stala základem všech teoretických úvah o uspořádávání výrobních činností, proto obvykle nezvažuje prostorové změny, které nastanou při vstupu operandu do výrobního prostoru. Výrobním prostorem a rozmístěním procesních prvků se strojírenská technologie zabývá pouze při počátečním návrhu výrobní haly (výrobny) a jednou vytvořený výrobní prostor s umístěnými procesory je potom již považován za neměnný.
Jiná situace však nastává u systému, jehož cílem je "vyrobit" stavební objekt. Vlastnosti výrobního prostoru stavebního výrobního systému jsou na začátku dány geografickým umístěním stavby, tedy vlastnostmi staveniště a vnějších podmínek. Při stavění ovšem dochází k tomu, že operand výrobní prostor neopouští a jsou to naopak jednotlivé procesory, které musí po skončené transformaci výrobní prostor opustit.
Přitom velmi často nepostačuje působení na operand jenom z jeho okolního prostoru (jak je naznačeno na obr. 1.4), ale je nutné s dalšími výrobními předměty i s procesory vstupovat rovněž i do vlastního prostoru budovaného objektu (transformovaného operandu). Výrobním prostorem stavby se tedy stává celý prostor budoucího produktu. Proto musí technolog jak při navrhování jednotlivých prvků systému, tak při návrhu sledu řídicích zásahů managementu neustále pamatovat na průběžně se měnící výrobní prostor a uvědomovat si, že při stavbě objektu se transformovaný operand stává významnou částí výrobního prostoru. Každý vstup dalších pracovních předmětů (vstupních operandů) i přesun procesorů (zejména instrumentů), musí být pečlivě promýšlen, aby nebyl poškozen budovaný výrobek, ve kterém se procesor dočasně nachází.
Dalším významným rozdílem oproti průmyslové výrobě je ta skutečnost, že transformovaný operand nelze umísťovat do výhodných pracovních poloh, jak tomu může být např. na montážní lince, kde lze montovaný výrobek otáčet podle potřeb rychlé montáže. Při zabudovávání jednotlivých materiálů musí to být naopak pracovníci, kteří musí podřizovat své pracovní polohy podmínkám vytvářené stavby. V obtížných případech se proto rychleji unaví a jejich výkon (výrobní rychlost transformace) se výrazně snižuje. I tento aspekt musí mít technolog stavby při plánování rychlosti výrobního procesu na zřeteli.
Vstupy a výstupy výrobního systému stavby
Aby mohl výrobní systém stavby vytvářet požadovaný produkt, musí být pro něj mimo systém zajištěny všechny vstupy a výstupy, viz obr. 1.5 .
Technologická příprava stavby se zabývá především zajištěním potřebných energií, které jsou odebírány z okolních "technických systémů" (elektropřípojky, přípojky plynu a vody atd.). Zajištění materiálních vstupů je úkolem subsystému zásobování, který obstarává nákup hmot a surovin (výrobních, pracovních předmětů) a zajišťuje jejich přepravu od dodavatelů (prodejců) až do vlastního systému technologické transformace. Při přípravě výroby stavby nesmíme nikdy opomenout zabývat se také otázkou technického zajištění transportu jak materiálů, tak transportu rozhodujících strojů (bagry, jeřáby atp.).
Na straně výstupu musí stavební technolog zajistit odstraňování komunálního odpadu, produkovaného pracovními silami (kanalizační přípojky, septiky aj.). Samostatně se řeší odstraňování a likvidace (skládkování) stavebního odpadu, který se převážně skládá z přebytečné zeminy při výkopových pracích a ze stavební sutě při bouracích pracích.
Cíl řízení systému
Po dosažení určitého stavu (stádia) se systém, chce-li dosáhnout stanoveného cíle, musí chovat jiným způsobem. Určení okamžiku změny ve výrobním systému a stanovení jiného způsobu chování je úkolem technologického řízení.
Cílené chování systému můžeme vyjádřit jako transformaci
C
Z) existuje taková hodnota funkce
G (z, V(z,u))Rozhodování managementu před vydáním řídicího pokynu lze tedy optimalizovat, neboť z množiny přípustných řídicích zásahů managementu lze stanovit takový, kterým bude podle stanovené kriteriální funkce dosaženo optima.
Rozhodování a řídicí zásahy managementu mohou být uskutečňovány v podmínkách jistoty, rizika a nejistoty. Ve všech případech ale rozhodování probíhá v podmínkách omezujících podmínek, kterými jsou např. předpisy o hygieně a bezpečnosti práce, předpisy o protipožární ochraně, předpisy o ochraně životního prostředí, vlastnosti staveniště atd. V případě rozhodování v podmínkách jistoty se používají deterministické modely rozhodování u kterých je výsledek jednoznačný. K rozhodování v podmínkách rizika dochází tehdy, jestliže se vyskytuje více variant stavů systému, u nichž lze stanovit pravděpodobnost jejich výskytu.
| předchozí kapitola 1.2 |
následující kapitola 1.4 |
zpět na obsah |